Eurovision Song Contest 2018 EUROVIZE

Příběhy z Lisabonu (7.)


PortugalskoPro letošní ročník Eurovize jsme si připravili rovnou dva seriály. Kromě našeho fotoblogu jsme sledovali i dění mimo pódium soutěže v textové podobě. Eurovision Song Contest je totiž i o příbězích, které zažívají interpreti, delegace, organizátoři a také naši redaktoři. A také o poznávání odlišných kultur a nových lidí!

Sedmý a závěrečný díl příběhů Terezy Bucharové dokumentuje včerejší finále, napínavé chvíle při vyhlašování výsledků, poslední oslavy a cestu domů. Letošní Eurovize je u konce a tím končí i naše Příběhy z Lisabonu. Doufáme, že jste si je užili!

“Pět, tři, pět, tři, pět, čtyři. Tolik hodin jsem denně naspala od začátku druhého eurovizního týdne. Už je ve mně jenom prázdnota,” popisuji své pocity klukům. Sedíme teď na letišti a v davu rozeznáváme kolegy z press centra, kteří shodou náhod letí ve stejný čas jako my, nicméně do různých koutů Evropy.

Atmosféra v press centru byla včera velmi intenzivní. První půlka večera se zdála býti spíše nezajímavou, tedy až do vystoupení Spojeného království. Dalších pár minut se nikdo moc nezajímal o obrazovku, ale spíš hledal nejnovější zprávy z arény a od fanoušků na místě. Jakmile Mikolas přišel na scénu, opět upoutal pozornost novinářů k plátnu. Náš reprezentant si od press centra vysloužil hned tři potlesky během tří minut – první, když se mu krásně povedlo salto, druhý potlesk přišel po roznožce a třetí na závěr vystoupení. Jako správní čeští fanoušci hypnotizování našim vystoupením jsme se radovali i z toho, že se klukům povedlo zkoordinovat pánevní pohyby ve druhém refrénu.

Pak nás čekala smršť. Moc se ale netančilo, moc se ani nezpívalo, atmosféra byla moc vážná na to, aby se někdo mohl uvolnit. Nejbouřlivějšího potlesku se ale dostalo Eleni z Kypru. Hned na začátku vystoupení zavládlo v press centru hrobové ticho. Něčeho takového jsem za celých jedenáct dní nebyla svědkem.

“To čo je to Rakúsko tam?! Že čo Švédsko?!,” a spousta dalších podobných výkřiků od nás všech. Nikdo nechápal. Člověk se podíval kolem a všichni byli jako opaření. Co se to děje? Ty dvanáctky jdou všem, ale přesto prvních deset má šanci vyhrát! Shodli jsme se, že za tak rovnoměrné a vyrovnané udělování hlasů snad může nový hlasovací systém poroty.

Ani nevím kolikrát jsem se během jury votingu chytla za hlavu. To nebylo možný, vždyť tam nedávalo skoro nic smysl. Bohužel hlasy se od názoru lidí velmi lišily. A bylo to smutné, protože když například Švédsko dostalo pouze 21 bodů, celé press centrum skákalo ze židlí, řvalo a radovalo se. Většina má totiž pocit, že se Švédsko neustále protěžuje počínaje rokem 2015, kdy zpíval Måns Zelmerlöw. Další šok a jásot, bohužel, přišel, když i Rakousko dostalo malý přísun bodů od lidí. Bušila nám srdce a adrenalin nám pumpoval v žilách, došli jsme k TOP 10.

“Ty vole, žádný Česko ještě, on tam, on tam je!” Brali jsme si vlajky kolem ramen. Výsledky Česka i Itálie byly naprostý šok v porovnání s hodnocením poroty. Nic nedávalo smysl. Kypřané a Řekové vstávali ze židlí a Izraelci se svorně drželi před obrazovkou. Ani nevím, co se vlastně stalo. Pocítila jsme velký smutek. Chápu, že spousta lidí fandila Izraeli, ale vítězka mé party byla jinde. Škoda, tento rok to nevyšlo. Pěkně na rozloučenou nás provázely už snad pro Portugalsko typické technické problémy – při tiskové konferenci Netty se po pěti minutách sekla obrazovka v press centru a zmražená byla dobrých deset minut. Někdo z novinářů už to nevydržel a po pár minutách si ulevil: “Come on, you had one job!”.

Když jsme ve spěchu zamířili do EuroClubu, potkali jsme českou delegaci a předali jim obrovské gratulace. To vystoupení bylo bezchybné, nic se nemohlo udělat líp! K našemu velkému překvapení se EuroClub zavíral standardně ve čtyři hodiny ráno. To nás rozesmutnilo ještě více, vždyť finále bylo dlouhé a do klubu nás pustili teprve ve dvě! Ale co se dalo dělat.

Sedíme na letišti a vezeme Pastéis de Belém. Nakoupili jsme naše euroclubové portugalské pití Beirão a nějaké Vinho Verde (zelené víno). Letadlo má zpoždění a my už hledáme informace o Izraeli. Stejně ale u toho usínáme. Uteklo to rychle a nikomu se z Portugalska nechce. Překoná Izrael tak vysoko nastavenou laťku?

“PS.: Prosím Tě, Miloši, prostě to tam dej! Tady už to nejde, my jsme úplně mrtví a já už nedokážu vyplodit ani kloudnou větu. Finále bylo dekadentní – krásné a hrozné zároveň a my jsme psychicky úplně mimo.”

Tereza Bucharová

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>